KOSMOVA „KRONIKA ČECHŮ“, KN. I.

13

   [Pokračování ...].
   Potom Čechové, vpadnuvše do oné země, beze všeho odporu ji pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali. Zatím najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan, spatřiv ho, byl jat milosrdenstvím nad ním a ušetřil ho pro jeho mládí a krásu.¹ Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt,² kde je nyní viděti klášter Panny Marie, odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi; byl to rodák ze Srbska, člověk až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší a nad každou šelmu ukrutnější. To se ovšem stalo na radu všech kmetů, aby se lid rozprchlý shromažďoval k synu svého dřívějšího pána jako k svému knížeti tak, jako se včely slétají k své matce, dále aby mohli býti na rovině snáze zajati, kdyby se někdy chtěli vzbouřiti, a konečně, že by se s mužem cizorodým hned tak nespikl lid domorodý. Zařídivše to, vrátili se domů s velikou radostí a vítězné praporce donesli zpět na jejich stanoviště.
   Zatím ten nešlechetný Srbín, horší než pohan, spáše ukrutný zločin.³ Neboť jednoho dne oznámili rybáři, že se mnoho ryb drží pod novým ledem v tiché vodě; led byl totiž průsvitný, povětřím ještě neporušený a nepošpiněný prachem. Tu ten druhý Jidáš Durynk, maje za to, že je vhodný čas, aby provedl svou ničemnost, kterou již dávno ve zlé mysli a ve zlém srdci vymyslil proti životu svého pána, pravil k hochovi, stroje se úkladně ho zabíti: „Pojďme lovit ryby!“ Když tam přišli, pravil: „Kněžici můj, podívej se, hle, jak plave na sta ryb pod ledem.“ On pak, jako dítě, dětsky poklekl, a zatím co se bezstarostně díval na ryby pod ledem, dostal ránu sekerou do útlého krku – a toho, jehož ušetřil nepřítel, vlastní vychovatel zavraždil.
   Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla.⁴ Onen však člověk, horší než otcovrah, co se mu nepovedlo jednou ranou sekery, dokoná nožem a uřízne svému kněžici jako prasátku hlavu; schovav ji pod plášť, ovinul ji, jako k poctě svého pána, v čisté plátno, maje v úmyslu donésti ji ke knížeti, jenž mu toho hocha svěřil, – nešťastník k vlastní své škodě! Nese bez prodlení smutný dar doufaje, že dojde za ten skutek nesmírné odměny, a najde knížete, an v pražském zámku sedí v radě se všemi kmety.⁵ Maje za nejlepší, jestliže ohlásí před tváří všech veřejně svůj čin, pozdraví knížete a dostav pozdravení, stoje čeká, a jakmile mu bylo dáno slovo, pravil: „Ejhle, já, já jediný jsem to dokázal svou sekerou kladní, že vy všichni můžete býti klidní a spáti na tom či onom uchu. Neboť často jedna malinká jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár, a zasáhne nejen dům, nýbrž i pány domu a sežehne. Tuto jiskřičku jsem já, předem vás varuje a předvídaje, že by vám někdy mohla uškoditi, uhasil, a jako božskou věštbou byv upozorněn, zachránil vás i vaše potomky od příští zkázy. Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pravé jméno pro tento skutek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni věděli, jak mnoho jsem si zasloužil; pakliže však řeknete, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že nemusíte vy sami páchati zločin. Či proto byste byli měli toho dítěte šetřiti, že jeho otec chtěl vaše děti pobíti a štěňata dát kojiti mlékem vašich manželek? Zajisté
          není pochoutkou maso ni omáčka ze vzteklých vlků.
Hle, mstitel krve otcovy, který vám jednou měl škoditi, leží poražen bez vaší krve. Nuže, pojďte již chutě a přijměte spěšně to panství, jež beze strachu budete na věky šťastně držeti.“ A ihned ukázal na talíři něžnou hlavu, které už nic nescházelo do živého člověka, leda aby promluvila.
   Zhrozil se kníže, srdce kmetů se zachvěla, zmatené reptání zabouřilo. I odvrátil kníže hlavu od ohavného daru a otevřel ústa, aby promluvil takto:
          „Kliď se mi s tím svým darem, ty bídný padouchu, s očí!
Tvé zločiny přesahují míru i odpuštění a nenalézají hodné pomsty. Na tento zločin nelze si vymysliti hodné odsouzení ani úměrný trest. Či míníš, že bych nebyl mohl učiniti, cos učinil, kdybych byl chtěl? Já jsem směl zabíti svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána. Hřích, jímž jsi zhřešil, je větší než to, co lze nazvati hříchem. Zajisté kdo by tebe usmrtil nebo k smrti odsoudil, upadne ne v jeden, ale ve dvojí hřích, protože za obojí ten hřích, žes byl usmrcen i žes usmrtil pána, ponese hřích trojnásobný. Avšak jestliže ses za ten svůj přeukrutný zločin od nás nadál nějaké odplaty, věz, že se ti za velikou odměnu uděluje to, aby sis ze tří smrtí jednu zvolil, kterou budeš chtíti: buď po hlavě skočíš s vysoké skály, nebo se na některém stromě vlastní rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem.“ K tomu on s povzdechem odvětil: „Běda, jak je člověku zle, když se věc přihodí jinak, než se naděje.“ A ihned odešed, oběsil se provazem na vysoké olši; a odtud ta olše, dokud nebyla poražena – stála totiž vedle cesty – slula olší Durynkovou.

Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 13. (1. část).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Předchozí kap. 12.: O Tyrově smrti.

Srovnání:
O Durynkovi: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Tabulka   2. „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3. „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Otázka: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

Následuje kap. 13. (druhá část): Věř, kdo chceš!

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949, s. 34-37.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972, s. 31-33.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.