X. AŽ XI. STOLETÍ

   [Pokračování ...]
   V povelkomoravském období se v těch oblastech, kde se užívalo jako spisovného jazyka staroslověnštiny, opisovaly památky velkomoravského původu, zvláště texty biblické a bohoslužebné. Vedle toho vznikala však v nových střediscích slovanské knižní vzdělanosti také nová literární produkce, překladová i originální.
   Nejaktivněji se literární tvořivost bezprostředně po velkomoravské etapě – koncem 9. a v 10. století – projevila ve starém Bulharsku (tj. na území dnešního Bulharska a části Jugoslávie). Působila tu řada známých literárních tvůrců jako Kliment Velický, autor mnoha homilií, Chrabr, autor traktátu o slovanském písmu, Jan Exarch Bulharský, mimo jiné autor tzv. „Šestodněvu“ (tj. výkladu o stvoření světa podle Basilia Velikého), a mnj. i řada tvůrců anonymních, z nichž dílem jednoho je vzácná starobulharská památka „Život Naumův“. Literární úsilí bulharské literární školy bylo zaměřeno k extenzívní překladatelské a kompilační činnosti, která měla obsáhnout co největší rozsah literární produkce řecké, zejména v oblasti teologie, filosofie a soudobé učenosti. Výsledkem těchto „encyklopedických“ snah byly rozsáhlé sborníky různého obsahu. V 11. století pak se ztrátou politické samostatnosti Bulharska došlo k hlubokému literárnímu úpadku.
   Jiný ráz měla stsl. literární tvorba v druhém aktivním středisku povelkomoravské knižní vzdělanosti, v Čechách. Originální památky tu byly výrazněji spjaty s osudy vládnoucí dynastie a státu,¹ např. „Život knížete Václava“ (neboli tzv. „I. staroslověnská legenda o sv. Václavu“) nebo „Legenda o sv. Ludmile“,² a předlohy památek přeložených v Čechách do staroslověnštiny byly latinské, např. předlohy „Života sv. Víta“, „Života sv. Benedikta“, apokryfního „Nikodémova evangelia“, homilií Řehoře Velikého zvaných „Besědy na evangelije“ aj. Datum vzniku těchto památek není přesně známo – kladou se zčásti do 10., zčásti do 11. století. Na jeho sklonku byl další vývoj písemnictví v stsl. jazyce na české půdě přerušen.³
   V třetím aktivním ohnisku literární tvorby v stsl. jazyce, na Rusi, byly vytvořeny příhodné podmínky pro její plný rozvoj a rozkvět až koncem 10. století po oficiálním pokřtění (986-988). Proto se sem velkomoravské literární dědictví dostalo zprostředkovaně mediem českým a hlavně bulharským spolu s literárními výtvory, které vznikly v Čechách a v Bulharsku. Z 11. století je tak např. na Rusi doložen sborník životů svatých (v tzv. „Novgorodských minejích“) nebo „Svjatoslavův sborník“ obsahující encyklopedické shrnutí poznatků z různých oborů – od astronomie až po poetiku. Vznikala tu však i literární díla původní, jako třeba z životopisných památek „Vyprávění o Borisi a Glebovi“ nebo „Život Feodosia Pečerského“, zárodečné útvary kronikářské apod. Na Rusi pokračovala tato tvorba nerušeně i v následujících stoletích.
   Z ostatních částí slovanského světa nemáme z té doby žádné přímé doklady literární činnosti v staroslověnském jazyce. V oblasti polské a slovinsko-panonské je její existence vůbec nejistá,⁴ na charvátské půdě nepochybně existovala,⁵ ale je dobře doložena až z následujících století, kdy dosáhla značného rozkvětu (zvl. ve století 13.-15.); rovněž na srbském území se vynořuje až po sklonku 11. století.

Radoslav Večerka (2002)

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer; ę – nosové -e, -je.

Poznámky:

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
Josef Vašica: Velkomoravská škola literární.
Radoslav Večerka: Staroslověnština (1, 2, 3).
Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Legendy: „O  pustynnike Ivaně“.

Literatura:
• Radoslav Večerka: Velkomoravská literatura v přemyslovských Čechách. Slavia 32, 1963, s. 398-416. 
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské. LD, Praha 1966, s. 85-87.
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Scriptum, FF MU, Brno 2002, s. 34-47.

HLAHOLICE

CYRILICE