KOSMOVA KRONIKA ČECHŮ, KN. III.

58

   [Pokračování ...].
   Roku od narození Páně 1125. Když Soběslav slyšel, že jeho bratr je těžce nemocen, poradiv se prospěšně se svými přáteli, ba již z vnuknutí a řízení Božího, vrátil se s celou svou družinou ze Saska a dne 2. února se zastavil blíže Prahy v lese u kláštera břevnovského. Není známa příčina, co tím zamýšlel učiniti, neboť by nebyl hrdina nadmíru bystrého ducha nerozvážně vstoupil do naší země, kdyby nebylo bývalo některých kmetů, na jejichž radu to tuším učinil. Vždyť téže noci se obrátil zpět a v skrytu obcházel sem a tam zemí, tu po lesích, brzy zase po vsích, nikomu nečině žádné násilí, nýbrž stále vyhledávaje přízeň svého bratra. A všichni Čechové prvního i druhého stavu ho milovali a jeho straně přáli, jediná kněžna a několik málo jejích straníků podporovali Otu. Kněžna všemožně usilovala o to, aby po smrti jejího muže došel trůnu Ota, poněvadž měl za choť její sestru.¹
   Nemoc knížete, víc a víc se zhoršujíc, velmi zeslabovala jeho tělo. Zatím co velmoži země, zmateni jako ryby v kalné vodě, a plni rozpaků v mysli kolísali ustrašeni, královna Svatava, matka knížete,² poučena od přátel Soběslavových a z jejich návodu přišla navštívit svého syna a mluvila k němu takto: „Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně a v bázni k tvým kolenům a padám kvůli tvému bratru na svá, již se třesoucí kolena, na nichž jsem tě maličkého hýčkala. Neboť nežádám věcí, kterých by bylo lze právem odepříti, nýbrž věci, které se i Bohu líbí i lidem jsou příjemné. Řeklť Bůh sám: ,Cti otce svého i matku svou‘, a proto se mu líbí, abys mé stařenské prosby vlídně vyslyšel a abys této mé vrásčité a slzami skropené tváře, prosím, nezahanboval. Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosíci toho, zač prosí a žádá na kolenou klečící celý národ český, nechť mohu já, věkem sešlá, vás viděti usmířené, vidouc vás, kteří jste se za stejného stavu z mého lůna narodili a z Boží milosti dobře byli vychováni. Budiž dopřáno mně stařence, která musí brzy umříti, abych neumřela dříve, než mi Bůh poskytne útěchy v tomto mém zármutku, jemuž rovného není. Právem věru se rmoutím, že divoká litice v naší zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje. Kdopak by nevěděl, že košile je tělu bližší než kabát? Vždyť příroda působí, že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější k svým i ve všem jednání. Ten však, ten, jejž sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mně, matce, sám první jim bude osidlem a jamou a hanbou. Onen však, jejž od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr, bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví“.
   Dořekla a plakala a svému synu nářkem úzkost působila. Když pak viděla, že také on slzí, dodala: „Milý synu, nelkám nad tvým, pro člověka neodvratným osudem, nýbrž pláči nad tvým bratrem a jeho životem, jenž je žalnější než smrt; ten, jsa uprchlíkem, tulákem a vyhnancem, raději by si přál nyní šťastně umříti než nešťastně žíti“. A syn s tváří politou slzami jí řekl: „Učiním, matko, učiním, k čemu mi domlouváš, nejsem zrozen z oceli nebo z Charybdy, že bych nevzpomínal na rodného bratra“.
   Mezitím biskup kostela bamberského Ota, Kristův rytíř statečný, zvítěziv nad modlami Pomořanů a pokácev je, na zpáteční cestě navštívil knížete, chorobou již úplně zesláblého. Když mu kníže sebe a svou duši v svaté zpovědi poručil, biskup slavnostně prohlásil, že rozhřešení nelze dáti ani ho dosíci, dokud kníže neslíbí svému bratru pravý pokoj a zaručenou milost. Hned potom odjel řečený biskup, uloživ péči o duši jeho a věc smíru biskupu Menhartovi a zahrnut z štědrosti vpravdě knížecí hojnými dary; spěchal totiž, aby před Zeleným čtvrtkem dojel do svého sídla. Ihned bylo posláno pro Soběslava, a již se zjevně v národě o to jedná, co se předtím potajmu strojilo.
   Když kníže moravský Ota, jenž stále byl knížeti po boku, poznal, co se děje, ze strachu, aby snad nebyl zajat, smuten se vrátil na Moravu. I smířil se Vladislav s bratrem o velikonočním týdnu ve středu.³ Po oktávu pak velikonočním dne 12. dubna v tu neděli, kdy se čte introitus ,Milosrdenství Páně plna jest země...‘, dobrotivý a milosrdný kníže Vladislav za velikého pláče svých odešel ke Kristu a milosrdenství, jež vždy pro jméno Kristovo prokazoval chudým, došel ovšem od milosrdného Hospodina samého. Byl pohřben v kostele svaté Panny Marie v Kladrubech, jejž sám vystavěv Kristu a jeho matce, hojně nadal všemi kostelními potřebami a založil tam velmi znamenité mnišské opatství.
          Jaký to býval kníže, když život hýbal mu údy,
          můžete ze skutků jeho, jež byly již vypsány, zvědět,
          jaké chvály je hoden neb jaké zaslouží pocty.
          Budiž konec i knihy, kde našeho knížete konec.

Kosmas: Kronika Čechů (kn. III., kap. 58.).

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Mapky: „Moravské úděly“.
Rodokmeny: „Rodokmen Piastovců“.
Rodokmeny: „Rodokmen Arpádovců“.
Rodokmeny: „Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ o předání korouhve Oldřichovi Brněnskému.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (převzetí praporce).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ o sněmu v Bamberku (převzetí praporce).
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949, s. 179-180.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová. Svoboda, Praha 1972.
• Barbara Krzemieńska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. Garamond, Praha 1999.
• Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.