HISTORICKÁ STUDIE VLADIMÍRA VAVŘÍNKA (4/6)

   [Pokračování ...].
   (416) Skutečný důvod, proč se moravský kníže obrátil do Byzance s žádostí o misionáře, spočíval v oblasti církevně politické. Rastislav, původně dosazený na moravský knížecí stolec Ludvíkem Němcem, dokázal se během krátké doby zbavit nadvlády východofranské říše, v několika vojenských střetnutích porazil franská vojska a v mocenské rovině prosadil svou faktickou nezávislost. Církevně však jeho země byla i nadále podřízena pasovskému biskupu. Aby nezávislost moravského knížete byla úplná, aby se jeho země stala skutečně samostatnou i v této oblasti, potřeboval, aby v ní byla zřízena vlastní církevní organizace, aby na Moravě byla vytvořena diecéze s vlastním biskupem v čele, nezávislým na bavorském episkopátu. To bylo nezbytným předpokladem jeho mezinárodního uznání, jen tak mohl aspirovat na to, aby byl uznán za rovnocenného člena „rodiny křesťanských panovníků“.¹
   Se svou žádostí se Rastislav obrátil nejprve do Říma k Mikuláši I. a teprve když ten jej odmítl, vyslal své posly do Konstantinopole. Že mu šlo skutečně o jmenování biskupa pro Moravu, jasně dosvědčují závěrečná slova jeho dopisu Michaelu III., jak je čteme v ŽK 14: „pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele...“.
   V Byzanci muselo moravské poselstvo nepochybně vzbudit velké překvapení. Morava byla pro ně do té doby neznámou zemí. Dochované písemné prameny nijak nenaznačují, že by mezi Byzancí a Moravou byly předtím jakékoli styky. Také ani starší vrstva archeologických nálezů z doby Velké Moravy, nazývaná podle hlavních nalezišť blatnicko-mikulčický horizont, která je datována do první poloviny 9. století, neukazuje na jakékoli ovlivnění byzantskou kulturou. Importy z Východu jsou v ní jen ojedinělé a i u těch se většinou zdá, že se dostaly na Moravu spíše nepřímo.
   Žádost o vyslání misionářů tlumočenou moravskými vyslanci nebylo ovšem možno odmítnout. Šíření křesťanské víry bylo přímo povinností císaře; ovšem i nečekaná možnost rozšířit byzantský vliv do nové země byla nepochybně velmi lákavá, a to tím spíše, že odtud mohl být vykonáván další tlak na Bulharsko, které leželo v popředí byzantských mocenských zájmů (musíme mít na paměti, že moravské poselstvo přišlo do Byzance před křtem chána Borise). Požadavek poslat do neznámé země, o níž neměli bližší informace, hned biskupa, musel však byzantským činitelům připadat absurdní. Poslali tam tedy, jak bylo ostatně běžnou byzantskou misijní praxí, nejdříve jen skupinu duchovních, mezi nimiž bylo jen několik kněží, ale jejíž vedoucí představitelé – Konstantin Filosof a jeho bratr Metoděj – už dříve prokázali vynikající diplomatické schopnosti. Jejich úkolem zřejmě bylo zjistit situaci, vychovat domácí žáky k přijetí svěcení a připravit podmínky k pozdějšímu církevnímu uspořádání Moravy.
   Není cílem a ani v mezích možností této přednášky vylíčit dějiny cyrilometodějské misie, ostatně dobře známé a mnohokrát už popsané. Chtěl bych jen vyzdvihnout tu skutečnost, že se jí – anebo přesněji Metodějovi, který v čele této misie stanul sám po Cyrilově smrti na začátku roku 869 – přece jen podařilo posléze požadavek moravského knížete uskutečnit: Morava se stala samostatným arcibiskupstvím a jeho zřízení zároveň přineslo i výslovné uznání Svatoplukovy suverenity jako samostatného vládce nepodřízeného žádnému světskému panovníkovi.² Bylo však jedním z paradoxů, pro dějiny cyrilometodějské misie tak příznačných, že toho docílila za zcela jiných okolností a ve zcela jiném politickém kontextu, než jak bylo při jejím vyslání předvídáno. Moravský vládce dosáhl uznání své svrchovanosti ne díky přispění byzantského císaře, ale přijetím patronátu papežského stolce; Morava nebyla vtažena do sféry byzantského politického a civilizačního vlivu, naopak, moravská arcidiecéze, jejíž zřízení bylo hlavním motivem Rastislavovy žádosti do Byzance, byla ustanovena nikoli konstantinopolským patriarchou, ale římským papežem, který jmenoval Metoděje – vůdčí osobnost byzantské misie – apoštolským (tj. svým) legátem pro slovanské země.³ (...)
   (417) Ze staroslověnských pramenů se dovídáme jen to, že oba bratři, po více než tříletém působení na Moravě, začátkem roku 867 odešli z Moravy, aby dali vysvětit své slovanské učedníky na kněze. Kde toho chtěli dosáhnout, se z nich však už nedovídáme. Není třeba pochybovat o tom, že po dovršení svého úkolu zamýšleli vrátit se do Byzance a žít dále ve svém klášteře.   N e j a s n o u   ovšem zůstává otázka, zda také chtěli odvést do Konstantinopole své učedníky, aby tam byli vysvěceni, a zda jim v uskutečnění tohoto záměru zabránila jen zpráva o převratu na byzantském císařském dvoře a následném sesazení patriarchy Fotia 23. a 24. 9. 867. Byla vyslovena hypotéza, že se snad chtěli pokusit o dosažení svého cíle u akvilejského patriarchy, jehož duchovenstvo mělo na christianizaci Moravy také svůj podíl; tento výklad však zpochybňuje ta skutečnost, že tito kněží projevovali k slovanské liturgii nemenší nepřátelství než duchovenstvo bavorského původu.
   Díky pracím Fr. Dvorníka publikovaným již před více než půlstoletím víme, že v základech konfliktu mezi papežským stolcem a Byzancí byl spor o jurisdikci nad někdejším římským Illyrikem. V popředí zájmu a hlavním předmětem sporu byla obedience Bulharska, staré římské provincie Moesia; po příchodu byzantských misionářů na Moravu a zejména poté, co rozšířili svou působnost na Kocelovo knížectví, se však pro papežský stolec stala aktuální i otázka Panonie, která bývala součástí zaniklé arcidiecéze sirmijské. Konstantin a Metoděj také během svého tříletého pobytu na Moravě jistě pochopili, že se tato země nachází v zájmové sféře západního patriarchátu, i když snad z hlediska kanonického práva by bylo možné o nárocích na ni teoreticky diskutovat. Zejména jim však zřejmě bylo jasné, že církevně politické záměry moravského knížete mohou proti tvrdému odporu latinského duchovenstva a bavorského episkopátu prosadit jen s pomocí papežského stolce. A to byl zřejmě rozhodující důvod, proč se   n a k o n e c   rozhodli k cestě do Říma.⁴ (...)
   Uznání papežského primátu však naprosto neznamenalo zaujetí protibyzantského postoje. Staroslověnské Životy o tom opět poskytují jednoznačné důkazy. (...) (418) Apologetická tendence Života Metodějova, založená vedle jiného na tvrzení, že Metoděj jednal vždy v zájmu domácích slovanských knížat a se souhlasem nejvyšších panovníků světských, vrcholí pak v líčení Metodějovy návštěvy v Byzanci, kde údajně císař i patriarcha schválili jak jeho církevní praxi, tak i zavedení slovanské liturgie.⁵
   [Pokračování ...].

V. Vavřínek (2001).

Poznámky:

Petr Šimík (2005, 2007).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Dokumenty: „List moravského krále Rostislava byzantskému císaři Michaelovi III.“.
Dokumenty: „List byzantského císaře Michaela III. moravskému králi Rostislavovi“.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868).
Jazyk: „Staroslověnština“.
Písmo: „Konstantinovi je zjevil Bůh“.
Písmo: Traktát mnicha Chrabra „O písmenech“.
Písemnictví: „Velkomoravská škola literární“.
Písemnictví: „Staroslověnská literární tvorba v 9.-11. století“.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. K pravoslavné kanonizaci svatého Rostislava.

Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Vladimír Merta: Sirmium. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 8-89.