PŘÍBUZNOST SLOVANSKÝCH JAZYKŮ (1/2)

   Současné slovanské jazyky (čeština, slovenština, polština, horní a dolní lužická srbština, ruština, běloruština, ukrajinština, bulharština, makedonština, srbochorvatština a slovinština)¹ jsou si navzájem značně podobné jak slovní zásobou, tak i gramatickou stavbou. Blízkost slovanských jazyků je fakt do té míry empiricky ověřitelný a na první pohled zřejmý, že ji není nutno nějak zvlášť dokládat. Četné shody v jednotlivých slovech, ale i v slovních spojeních a v celých větných úsecích jsou nápadné každému příslušníkovi kteréhokoli slovanského jazyka, pokud se setkává s projevy v jiných slovanských jazycích. Shody jdou dokonce tak daleko, že si někdy mohou uživatelé různých slovanských jazyků docela dobře rozumět i bez jazykových školení.²  
  Pozorování těchto nápadných shod vyvolává přirozenou otázku: Jak tato blízkost vznikla? Nebo formulováno obecně: Jak vůbec může dojít k tomu, že se v několika různých jazycích objevují společné rysy: stejná slova, stejné tvary apod.? Na tuto otázku se nabízí dvojí odpověď:
1. Shody pocházejí ze společného základu, z jazyka, z něhož se zkoumané jazyky vyvinuly. Během vývoje se v jednotlivých zkoumaných jazycích vytvořily různé nové jevy, kterými se jazyky vzniklé na místě staré jednoty od sebe odlišily; to, co mají společného, je dědictví ze starých dob (vývoj divergentní).
2. Shody nepocházejí ze společného „prajazyka“, nýbrž vznikly sekundárně, sblížením jazyků, které dříve společné rysy neměly (vývoj konvergentní).
   Jazykové bádání potvrzuje správnost této úvahy. Jazykověda totiž oba tyto typy jazykové příbuznosti vskutku rozlišuje. V prvním případě mluví o „jazykových rodinách“, tj. o takových skupinách příbuzných jazyků, které se vyvinuly rozrůzněním původní jednoty. Takovou rodinu tvoří např. jazyky románské (které vznikly z vulgární latiny) aj. V druhém případě mluví o „jazykových svazech“, tj. o takových skupinách jazyků navzájem blízkých, které se vytvořily sekundárním sblížením na základě územních souvislostí a při působení různých činitelů společensko-historických (ekonomických, politických, kulturních apod.). Takový je např. jazykový svaz balkánský, tvořený bulharštinou a makedonštinou, albánštinou, rumunštinou a řečtinou, které mají jisté společné prvky slovníkové i gramatické (např. nedostatek infinitivu, užívání postpozitivního členu, zánik pádových koncovek substantiv a adjektiv a vyjadřování syntaktických vztahů pomocí předložek apod.).
   Slovanské jazyky tvoří rodinu. Svědčí o tom celý ráz jejich příbuznosti. Shody mezi slovanskými jazyky se totiž týkají takových podrobností jejich základního slovního fondu i gramatické stavby, že by je bylo sotva možno pokládat za jevy vzniklé vývojem konvergentním. Ještě přesvědčivěji dokládá tuto thesi zjištění, že shod mezi slovanskými jazyky přibývá tím více, čím dále sestupujeme do minulosti. Mnohé rysy, kterými se dnes slovanské jazyky od sebe liší, byly v minulosti všem společné. Tak např. v lužické srbštině, v srbochorvatštině, v makedonštině a v bulharštině se tvoří zvláštní minulé časy s 1. osobou sg. zakončenou na -ch, aorist a imperfektum (např. hornolužické njesech..., srbochorvatské pletoh..., nebo ginjah..., atp.), kdežto v ostatních současných slovanských jazycích se tyto minulé časy netvoří. Je tedy dnes v tomto bodě mezi slovanskými jazyky neshoda. V minulosti však tato neshoda nebyla, protože i v staré češtině i ve všech ostatních starších jazycích slovanských uvedené minulé časy existovaly a slovanské jazyky se tehdy shodovaly i po této stránce. A podobných příkladů by bylo možno uvést množství.
   Z pozorování, že se slovanské jazyky shodují po mnoha stránkách v nejméně proměnlivých vrstvách jazyka (v základním slovníku fondu a v gramatické stavbě jazyka) a že těchto shod do minulosti přibývá, vyplývá nepochybně, že slovanské jazyky tvoří rodinu, že se tedy vyvinuly z jediného, více méně jednotného prajazyka slovanského, který nazýváme tradičně   p r a s l o v a n š t i n o u .
   [Pokračování ...].

Radoslav Večerka (2002).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Josef Vašica: „Velkomoravská škola literární“.
Radoslav Večerka: „Staroslověnština“ (1, 2, 3).
Radoslav Večerka: „Staroslověnská literární tvorba v 9.-11. století“.
Vladimír Vavřínek: „Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“.
Josef Vašica: „Hlaholice a cyrilice“.
Mnich Chrabr: „O písmenech“.
Písmo: „Hlaholská a cyrilská abeceda“.
Ukázka písma: „hlaholice“.
Ukázka písma: „cyrilice“.
Mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Dokumenty: „List moravského krále Rostislavu byzantskému císaři Michaelu III.“ (862).
Dokumenty: „List byzantského císaře Michaela III. králi Rostislavovi na Moravu“ (863).
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, apoštola Moravanů a Slovanů (1985).

Literatura:
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5. nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002, s. 3, 9.

HLAHOLICE

CYRILICE