OBECNÁ CHARAKTERISTIKA (2/2)

   [Pokračování ...].
   V obecné charakteristice praslovanštiny je třeba především uvést několik základních údajů o vnějších podmínkách její existence, tj. odpovědět na otázky, kdo, kde a kdy tímto jazykem mluvil.
   Praslovanštinou mluvili staří Slované; o jejich způsobu života přináší důležité poznatky především archeologie. Víme, že se staří Slované živili především zemědělstvím (chovem dobytka i orbou), lovem zvěře a rybolovem, že měli rozvinutou základní domáckou a řemeslnou výrobu, že znali i obchod a že jejich společenské zřízení bylo založeno na prvobytně pospolném, rodově kmenovém patriarchálním principu.
   V úvaze o původních sídlech starých Slovanů je třeba mít na paměti, že neexistoval ještě stát, a tedy ani nějaké pevné státní nebo správně administrativní hranice. Rozsah teritoria osídleného uživateli praslovanštiny (neboli tzv. slovanské pravlasti) byl zprvu určován hlavně podmínkami přírodními (neprostupností hornatého nebo bažinatého terénu) a společenskými (vlastní lidnatostí a hustotou sídel sousedů). Slovanská pravlast byla na sever od Karpat a na jih od pripeťských bažin (tj. bažin v poříčí říčky Pripjati) ve východní části dnešního Polska a na Bílé Rusi, v poříčí řeky Bugu, a podél horních a středních toků řek Dněstru a Dněpru se otevírala na východ do jihoruské stepi a v poříčí řek Odry a Visly na západ do německé nížiny. Období slovanské jazykové jednoty trvalo však ještě i v dobách, kdy se Slované ze svých starých sídlišť rozcházeli a odcházeli na západ podél břehů Baltského moře (dosáhli na území dnešního Německa až levého břehu řeky Labe), po obou stranách Sudet až do Durynska a do našich zemí a karpatskými průsmyky na jih do karpatské kotliny, do předhůří Alp, do středního a dolního Podunají a na Balkán.
   Časové vymezení praslovanštiny a vůbec periodizace dějin kteréhokoli jazyka jsou velmi obtížné, protože při poměrné pomalosti a postupnosti jednotlivých jazykových změn a jazykového vývoje vcelku nelze přesně vzato stanovit jeho jasné a nesporné mezníky. Proto i terminus a quo praslovanštiny (tj. okamžik jejího počátku) je v odborné literatuře určován různě – od poloviny 2. tisíciletí př.n.l. až do poloviny 1. tisíciletí př.n.l. S největší pravděpodobností lze však počítat s tím, že v 1. tisíciletí př.n.l. už praslovanština existovala (i když možná zpočátku ještě v kontaktu s jazykovým živlem baltským). Rovněž terminus ad quem (tj. okamžik jejího konce) lze vymezit jen s obtížemi. Slovanské jazykové území se totiž začalo asi od 2.-3. století našeho letopočtu výrazněji vnitřně rozrůzňovat, ale na druhé straně i v době své velké územní expanze vytvářeli Slované ještě po několik století teritoriálně jazykové kontinuum, na němž se mnoho důležitých jazykových změn uskutečňovalo shodně nebo ve shodném zaměření; proto stále ještě můžeme můžeme mluvit o období doznívající slovanské jazykové jednoty, i když už teritoriálně diferencované. Teprve vznikání slovanských států na sklonku 1. tisíciletí n.l. vytvořilo společenské předpoklady k formování jednotlivých jazyků slovanských národností. Klademe proto konec slovanské jazykové jednoty do 8.-10. století n.l.
   V obecné charakteristice praslovanštiny je dále třeba se zmínit   o   p r a m e n e c h   jejího studia. Je totiž nutno mít na paměti, že jazyk, z něhož se vyvinuly jednotlivé slovanské jazyky, není písemně dochován; neexistují žádné památky psané praslovansky. Obraz toho, jaký byl slovanský prajazyk, získáváme jednak srovnáváním jednotlivých slovanských jazyků mezi sebou navzájem, jednak jejich srovnáváním jako celku s jinými jazyky indoevropskými. Přestože taková rekonstrukce předhistorického jazykového stadia naráží na značné potíže a má mnoho nedostatků, podařilo se jazykovědě rekonstruovat gramatickou stavbu i slovní zásobu praslovanštiny a jejich vývoj do značných podrobností (byly sepsány celé rozsáhlé mluvnice praslovanštiny a etymologické slovanské slovníky).¹
   Rekonstruované tvary nebo slova (praslovanské i indoevropské) se obvykle označují hvězdičkou, pokud se chce zdůraznit okolnost, že v uváděné podobě nejsou dochovány, že je uváděná podoba jen hypotetická apod. (např. psl. *golva = hlava). Hvězdičky se zpravidla neužívá, je-li uváděné slovo v předpokládané podobě vskutku historicky doloženo (např. v stsl. památkách), uvádí-li se celý soubor slov (např. při pojednání o slovní zásobě praslovanštiny) apod.

Radoslav Večerka (2002).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer; ę – nosové -e, -je.

Srovnání:
Josef Vašica: „Velkomoravská škola literární“.
Radoslav Večerka: „Staroslověnština“ (1, 2, 3).
Radoslav Večerka: „Staroslověnská literární tvorba v 9.-11. století“.
Vladimír Vavřínek: „Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“.
Josef Vašica: „Hlaholice a cyrilice“.
Mnich Chrabr: „O písmenech“.
Písmo: „Hlaholská a cyrilská abeceda“.
Ukázka písma: „hlaholice“.
Ukázka písma: „cyrilice“.
Mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Dokumenty: „List moravského krále Rostislavu byzantskému císaři Michaelu III.“ (862).
Dokumenty: „List byzantského císaře Michaela III. králi Rostislavovi na Moravu“ (863).
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, apoštola Moravanů a Slovanů (1985).

Literatura:
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5. nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002, s. 3, 9.

HLAHOLICE

CYRILICE