HISTORICKÁ STUDIE VLADIMÍRA VAVŘÍNKA (2/6)

   [Pokračování ...].
   (414) V této souvislosti si nezbytně musíme položit otázku, proč byla tato misie vůbec na Moravu poslána. Archeologické nálezy nezvratně potvrdily kusé údaje písemných pramenů, že na Moravě se křesťanství rozšířilo už před příchodem byzantské misie; tyto prameny byly sice dávno známy, ale v literatuře se o jejich hodnověrnosti buď vůbec pochybovalo, anebo byly aspoň značně podceňovány. Archeologické objevy učiněné v posledních pěti desetiletích, mezi nimi zejména nálezy více než dvaceti kamenných církevních staveb, však nejen spolehlivě prokázaly, že údaje o předcyrilometodějském křesťanství na Moravě jsou pravdivé, ale navíc daly možnost uvažovat o tom, kdy k rozšíření křesťanství na Moravě došlo, odkud tam misionáři přicházeli a do určité míry dokonce i o formě první církevní organizace.
   Je mimo téma a možnosti této přednášky zabývat se těmito otázkami podrobněji. Snad postačí, když souhrnně uvedeme, že dnes už lze považovat téměř za prokázané, že christianizace Velké Moravy úzce navazovala na misii bavorských biskupů v Panonii na přelomu 8. a 9. století zorganizovanou v souvislosti s vyvrácením avarské říše vojsky Karla Velikého, že byla v podstatě jejím prodloužením a pokračováním. Zdá se rovněž, že počátkem třicátých let 9. století se Morava stala misijní oblastí pasovského biskupa, který tam vybudoval i první církevní organizaci (archipresbyterát). Byla také vyslovena hypotéza, že jako první šířili na Moravě křesťanství iroskotští mnichové, kteří se údajně obraceli k prostému venkovskému obyvatelstvu a dosáhli mezi ním určitých úspěchů, zatímco vládnoucí vrstva zůstávala ještě pohanská. Ukázalo se však, že tato domněnka nemá dostatečnou oporu v pramenech ani v archeologických nálezech, a byla proto většinou badatelů odmítnuta. Na Moravě šlo o typickou „christianizaci shora“ opírající se o knížete a vládnoucí vrstvu. Jasně to ukazuje, kromě jiného, i budování kostelů na ústředních hradištích, která byla základnou knížecí moci; vedle nich tam však zřejmě byly budovány i vlastnické kostely (Eigenkirchen) jednotlivých velmožů, jak to máme v písemných pramenech doloženo i pro panonské knížectví Pribiny a Kocela. Byl to charakteristický rys soudobé franské církevní praxe, jež byla s bavorskými misiemi rozšířena i do obou sousedních slovanských knížectví.
   Současně se zdá být velmi pravděpodobnou i hypotéza, že se na christianizaci Velké Moravy vedle bavorského duchovenstva podíleli i misionáři ze severní Itálie a Dalmácie podléhající jurisdikci akvilejského patriarchy. Jestliže se Konstantinův životopisec zmiňuje, že v době jeho příchodu působili na Moravě „latinští a franští arcikněží a kněží se svými učedníky“ (ŽK 15), můžeme tomu snad skutečně rozumět doslova tak, že šlo o dvě skupiny duchovních různého původu, byť i úzce spolupracujících. V každém případě však kolem poloviny 9. století byla převážná část velkomoravské společnosti a zejména její vládnoucí vrstva už křesťanská. Byla to sice asi jen rudis adhuc christianitas, „hrubé nevyspělé křesťanství“, jak je charakterizují akta synody v Mohuči z roku 852, nicméně se však ve světle tohoto zjištění musíme ptát, proč kníže Rastislav začátkem 60. let tak naléhavě hledal nové misionáře pro svou zemi.
   Tradiční a dosud stále opakované vysvětlení, že Rastislav se obrátil do Byzance proto, že právě odtamtud doufal získat misionáře schopné kázat Moravanům křesťanskou víru v jejich vlastním jazyce, jak je uvedeno v Životě Konstantinově, kap. XIV, ovšem také neobstojí.¹ Víme, že už od doby Alkuinovy i franská církev zdůrazňovala nezbytnost toho, aby misionáři působící v pohanských zemích vysvětlovali zásady křesťanské víry v domácích jazycích. A jestliže se všeobecně vyžadovalo, aby se všichni noví křtěnci naučili zpaměti Vyznání víry a modlitbu Otče náš, pak např. ustanovení synody v Mohuči z roku 813 výslovně připouštěla, aby se jim ti, kteří neznají latinu, mohli učit ve svém rodném jazyku. Máme konkrétní doklad toho, že tato praxe byla uplatňována i v slovanských oblastech. Tzv. Frizinské památky byly do západoslovanského dialektu přeloženy už v předcyrilometodějském období.² Ale i když tyto texty byly v prostředí bavorského duchovenstva přeloženy asi především pro potřeby misie mezi Slovany žijícími v Panonii, je nepochybné, že aspoň některé z nich byly užívány rovněž na Moravě. Dosvědčuje to starobylý slovanský překlad zpovědní modlitby pořízený z nějaké předlohy velmi blízké starobavorské zpovědní modlitbě, který se dochoval v tzv. Euchologiu Sinajském, jedné z nejstarších hlaholsky napsaných literárních památek vůbec.³ Stěží si to lze vysvětlit jinak, než že cyrilometodějská misie převzala starší text, přeložený a užívaný na Moravě už před jejím příchodem – a nepochybně netoliko tento jeden. Jestliže tedy západní misionáři užívali při své pastorační praxi na Moravě domácí jazyk, nebylo proto třeba hledat z tohoto důvodu misionáře jiné.⁴ Že jazyková stránka nebyla motivem Rastislavova rozhodnutí dokazuje i skutečnost, že nejdříve se se svou žádostí obrátil do Říma k papeži Mikuláši I., jak se dovídáme z bully Gloria in excelsis Deo jeho nástupce Hadriána II., a odtamtud si jistě vyslání misionářů znalých slovanského jazyka slibovat nemohl.⁵
   [Pokračování ...].

V. Vavřínek (2001).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Dokumenty: „List moravského krále Rostislava byzantskému císaři Michaelovi III.“.
Dokumenty: „List byzantského císaře Michaela III. moravskému králi Rostislavovi“.
Jazyk: „Staroslověnština“.
Písmo: „Konstantinovi je zjevil Bůh“.
Písmo: Traktát mnicha Chrabra „O písmenech“.
Písemnictví: „Velkomoravská škola literární“.
Písemnictví: „Staroslověnská literární tvorba v 9.-11. století“.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. K pravoslavné kanonizaci svatého Rostislava.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.