HISTORICKÁ STUDIE VLADIMÍRA VAVŘÍNKA (6/6)

   [Pokračování ...].
   (418) Není třeba se divit, že kníže Svatopluk nebyl schopen pochopit dalekosáhlý význam takového kulturního programu,¹ a to tím spíše, že slovanská liturgie, proti níž franské duchovenstvo nepřestávalo intrikovat a útočit, vytvářela stálý zdroj rozbrojů v moravské církvi. Z listu Jana VIII.² z roku 880 víme, že Svatopluk sám, a s ním (419) i mnozí jemu oddaní velmoži, inklinovali spíše k liturgii latinské. Svatopluk se chtěl co nejvíce podobat franskému panovníkovi, z jehož nadvlády se vymanil, chtěl mu být ve všem roven. Měl přirozeně zájem na existenci samostatné moravské arcidiecéze, na jejím slovanském charakteru mu však nijak nezáleželo. Ten mu byl spíše na obtíž. A tak se po smrti arcibiskupa Metoděje celkem ochotně podvolil nátlaku latinského duchovenstva, podporovaného nadto novým papežem Štěpánem V.,³ který v této otázce zaujal zcela protichůdný postoj než jeho předchůdci, a slovanskou liturgii ve své zemi zakázal a Metodějovy žáky vyhnal.
   Setkáváme se tak s posledním, snad vůbec největším paradoxem cyrilometodějské misie vůbec. Země, kde Konstantin-Cyril a Metoděj skutečně působili a pro něž především slovanskou literaturu vytvořili – Morava, Čechy, Slovensko, Panonie a snad i jižní Polsko – se od konce 9. století už nadále trvale vyvíjely v kulturní sféře latinského západu.⁴ Kulturní dílo cyrilometodějské misie se stalo dědictvím jižních a později i východních Slovanů, především však Bulharů, kteří Metodějovy vyhnané žáky vřele přijali. V jihoslovanském prostředí však cyrilometodějské kulturní dědictví prodělalo podstatnou proměnu. Na jedné straně přijetí staroslověnštiny jako oficiálního státního jazyka v Bulharsku jistě podstatnou měrou přispělo k tomu, že tato země, zejména v době po vyvrácení prvního bulharského carství, nebyla postupně pořečtěna, jak se tomu stalo v případě Slovanů na území Řecka. Na druhé straně však slovanská literatura, jež v Konstantinově pojetí měla být stimulem k vlastní tvořivosti, se zde stala více prostředkem recepce vzdělanosti byzantské. V Bulharsku dosáhla literární tvorba v slovanském jazyce obrovského rozmachu a bylo tam přeloženo z řečtiny velké množství literárních děl různých žánrů; původní tvorba byla ovšem už velmi skrovná. Užívání slovanského literárního jazyka, jenž se měl stát základnou nezávislého tvůrčího rozvoje, zde nakonec vedlo spíše k izolaci od všech západních kulturních proudů a vlivů. V církevní oblasti se to nakonec projevilo zejména v době velkého církevního schismatu v 11. století⁵ i jednostranným příklonem k byzantské ortodoxii. A tak posléze došlo k tomu, že slovanská literatura a slovanská liturgie, kterou Konstantin a Metoděj vytvořili jako prostředek k rozvíjení samostatné kultury moravských Slovanů, se nakonec projevila jako nejúčinnější nástroj k zapojení jižních a později také východních Slovanů do duchovní sféry byzantské civilizace, jako prostředek k vytvoření onoho pozoruhodného společenství slovanských národů spjatých ortodoxní vírou, kterou sir Dimitri Obolensky tak výstižně nazval „The Byzantine Commonwealth“.

V. Vavřínek (2001).
(Kráceno, celý článek včetně poznámkového aparátu viz literatura níže).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Dokumenty: „List moravského krále Rostislava byzantskému císaři Michaelovi III.“ (862).
Dokumenty: „List byzantského císaře Michaela III. moravskému králi Rostislavovi“ (863).
Dokumenty: „Odpověď papeže Řehoře VII. na Vratislavovu žádost o povolení slovanské liturgie“ (1080).
Kroniky: „Dodatky Mnicha sázavského ke Kosmově kronice“ (1/5, 2/5, 3/5, 4/5, 5/5).
Jazyk: „Staroslověnština“.
Písmo: „Konstantinovi je zjevil Bůh“.
Písmo: Traktát mnicha Chrabra „O písmenech“.
Písemnictví: „Velkomoravská škola literární“.
Písemnictví: „Staroslověnská literární tvorba v 9.-11. století“.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. K pravoslavné kanonizaci svatého Rostislava.

Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.