[Pokračování ...].
   Roku od narození Páně 1004. Benedikt se svými soudruhy byl umučen. Za času císaře Jindřicha, jenž po Otovi spravoval říši římskou, žilo v Polsku patero mnichů poustevníků, ,pravých Izraelitů‘: Benedikt, Matouš, Jan, Izák, Kristin a šestý Barnabáš.¹ V jejich ústech nebyl nalezen klam ani v jejich rukou zlé dílo. O životě těchto otců bych měl psáti mnoho, ale raději chci psáti málo, protože vždycky se liběji požívá jídlo, jehož se skrovněji předkládá.
   Byloť obcování jejich chvalitebné, Bohu milé, lidem obdivu hodné a těm, kdož ho chtěli následovati, příkladné. Neboť proto se obdivujeme zásluhám svatých, abychom se sami, následujíce jich, stali obdivu hodni. Těchto tedy pět mužů ne nevhodně můžeme přirovnati k pěti přístřeším rybníka bravného nebo k pěti moudrým pannám, majícím dostatek oleje milosrdenství, protože, sami chudí jsouce, chudým Kristovým, jež chovali v svých příbytcích, jak mohli, posluhovali živobytím z milosrdenství. Oni sami pak měli takovou ctnost zdrženlivosti, že se jeden z nich dvakrát, jiný jednou v týdnu postil, nebylo však ani jediného, aby byl jedl den co den.
   Pokrmem jim byla zelenina, vlastníma rukama vypěstovaná; chléb zřídka mívali, rybu nikdy, luštěnin nebo jáhel směli používati jen o velikonocích; pívali čistou vodu, a to jen s měrou; masité jídlo jim bylo ohavností a pohlédnouti na ženu prokletím. Jejich oděv byl drsný a hrubý, utkaný z koňských žíní. Na lůžku byl kámen za podušku a rohož, a to velmi stará a pro každého jediná, za pokrývku.
        Pokoje nepřáli sobě a bdívali po celé noci,
        lkajíce nad zlým skutkem a hříchem lidu i vlastním.
Brzo zní prsa, od častých úderů zsinalá, brzo se potí těla od neustálého klekání zemdlená, brzo se každý vroucně modlí za vzdechů s rozpjatýma rukama a vzhůru upřenýma očima, aby do nebes přišli. Nikdy nemluvili mezi sebou, leč jen na přicházejícího hosta, a to málo slovy. Vpravdě byli zákona Božího činiteli, ne slyšiteli, vpravdě sebe samé s vášněmi a žádostmi těla křižujíce a kříž Kristův myslí i tělem nesouce, vzdávali oběť Bohu milou ne z cizího statku, ale z vlastního těla, neboť každého dne se navzájem tepali. Takovým
        u nich bývalo zvykem, že jednoho každého rána
        dali si po jitřních zpěvech až dolů ztýrati hřbety.
        Na svou padaje tvář, děl k druhému bratrovi bratr:
        „Hřešíš, chceš-li mne šetřit, a biješ-li, nijak mne nešetř!“
A ten stoje s metlou odpovídal:
        „Staň se, jak chceš!“ 
Pak takto se ke Kristu, šlehaje bratra, modlil:
        „Ó, kéž pro tyto skutky ti odpustí předobrý Kristus“.
        Sám se pak položil na zem a svá zas mu nastavil záda.
        Neříkal: „Bolí to, bratře“, když jeden druhého mrskal,
        nýbrž „Žehnejte!“ zpíval neb „Smiluj se nade mnou, Bože!“
        Lehkoť snáší se věc, když každý ji ochotně trpí.
Bůh, hledě s výsosti na jejich trpělivost a bezúhonnost života i na vytrvalost ve víře a skutcích, chtěl již odměniti strádání svatých svých a podivuhodnou cestou je uvésti v rozkošnou vlast, když k nim přišel kníže Měšek, uslyšev o jejich dobré pověsti a svatém obcování, s několika průvodci, aby sebe těm svatým mužům poručil.² A poznav jejich nouzi, dal jim velikou hojnost peněz, totiž měšec naplněný sto hřivnami, a přijav od nich sbratření a společenství v modlitbách, radosten se vrátil na svůj dvůr, snažně jich poprosiv a sebe jim poručiv, aby ho vzpomínali. Ale oni nevěděli, co by si s penězi počali, protože nikdy nic takového neměli. Stáli ustrnulí, až jeden z nich –– neboť již půl roku spolu nemluvili –– otevřel ústa a pravil:
        „Poklady zlata a stříbra jsou zajisté osidlem smrti
a těm, kdo mají přebytek v zlomyslném měšci, nesnadno se otevrou půvabná místa ráje, zato však hrůzyplná muka pekelná budou je trápiti v Etně. Jistě nás pokouší nepřítel pokolení lidského, aby z nás učinil nepřátele Kristovy. Neboť kdo je přítelem světa, bude učiněn nepřítelem Božím. Bohu se totiž protiví, kdož jeho přikázání neostříhají. Neboť řekl Bůh: ,Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti‘ a jako na vysvětlenou připojil: ,Nemůžete sloužiti Bohu a mamonu‘.³ Již budeme otroky mamonu poddanými my, kteří jsme dosud byli svobodnými dětmi skromnosti. Zdaliž se nebude báti při zašustění větru, kdo ponese zlato? Či se nestává, že
        pocestný s prázdnou kapsou si zazpívá lupiči ve tvář?
Což nepřišli k nám častokrát loupežníci, a když nenašli, proč by nás zabili, odešli, někdy nás zranivše, jindy přijavše požehnání? Jistě již letí pověst po světě, že milujeme svět a věci světské. Volají proti nám i tyto peníze samy, jež nikdy neumějí mlčeti, a již již se zde objeví ve dveřích nešlechetná rota lupičů, protože, co činí páni, vědí přemnozí. Ba spíše budiž hodně rychle vyvržena tato vnada smrti, potrava zlého, škoda duše, a toto stříbro ať se vrátí tomu, čí jest“.
   I pošlou jednoho z bratří, jménem Barnabáše, jenž vždy vyjednával věci vnější, aby jejich jménem vyřídil knížeti toto: „Ač jsme hříšníci a lidé nehodní, přece paměť na vás stále chováme v svých modlitbách. Stříbra jsme nikdy neměli a nechceme je míti. Neboť nežádá Pán náš Ježíš Kristus od nás stříbra, nýbrž dvojnásobnou hřivnu dobrých skutků. Mnich, má-li groš, nestojí za groš. Na, vezmi si to své stříbro; nám není dovoleno míti věci nedovolené“.⁴
   Když odešel ke knížecímu dvoru, hned v první čtvrtině noci přibyla nepřátelská rota, a náhle vrazivše do dveří, našli mnichy, ani zpívají žalmy Hospodinu. Meče jim k hrdlu přiloživše pravili:
        „V svatém-li pokoji žíti si přejete, stříbro, jež máte,
        ihned všecko nám dejte a ušetřte života svého.
        Neboť dobře to víme, že poklad od krále máte“.
Ale oni se dokládali Boha za svědka, k pokladu se vytrvale neznali a řekli: „Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře, protože jsme jich neměli zapotřebí. Nevěříte-li tomu, zde náš dům, hledejte, jak se vám líbí, jen nám neubližujte“. Ale oni, tvrdší než skály, pravili: „Škoda těch řečí, buď nám vydejte peníze od knížete, nebo propadnete hrozně hrdlo“ a ihned je nelítostně svázali, po celou noc rozličnými mukami trápili a nakonec všechny zároveň mečem zabili. A tak hněv bezbožníků přenesl je do nebeského království. I bylo umučeno pět bratří: Benedikt, Matouš, Izák, Kristin a Jan, roku od narození Páně 1004 dne 11. listopadu.⁵

Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 38.

   [Pokračování ...].

Petr Šimík (2007).

Srovnání:
Mapky: „Česká kmenová území“ podle R. Turka (1982).
Mapky: „Česká kmenová území“ podle P. Randuse (2007).
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Rodokmeny: „Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Rodokmeny: „Rodokmen Otonů“.
Rodokmeny: „Rodokmen Sálců“.
Rodokmeny: „Rodokmen Piastovců“.
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
    • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).