| 10 –
|
Přímou zprávu o existenci
moravského církevního archivu
v Čechách sice nemáme, ale nepřímých indicií
existuje povíce. Za nejpádnější z nich lze považovat
Kosmovu zmínku o „Privileji církve moravské“ jako
o spisu v Čechách v té době obecně známém,
ale který on sám ve své Kronice údajně nepoužil, „neboť
i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají“
(Kosmas I, 15).
K d o po Metodějově smrti (†885) archiv do Čech přivezl,
také nemůžeme s určitostí říci. Vše ale nasvědčuje
tomu, že to byl právě moravský biskup Gorazd, který měl
k němu nejblíže. Stalo se tak patrně v době,
kdy nitranský biskup Wiching odešel do Říma, aby z něj
papež sňal Metodějovu klatbu (srovnej „Život
Klimenta, biskupa Bulharů“). Gorazd byl nejspíš Bořivojův
bratr, jak se dovídáme z Kosmových
anagramů (P 024). Srovnej „Rodokmen
Mojmírovců“. |
| 11 –
|
Koncem 7. století dochází k velkým přesunům
celých etnických skupin nebo jejich částí z území při
severních hranicích Íránu do východní a střední Evropy.
„Původ a počátky moravského
etnosu“ (1/4,
2/4,
3/4, 4/4).
Srovnej také rozhovor se Z. Klanicou: „Jakou úlohu v dějinách prvních Slovanů měla
Turkménie?“ |
| 12 –
|
V roce 950 král
Ota I. obklíčil
Boleslavova syna v hradu, který se nazýval Nova (patrně
Žatec). Zde se mu podařilo po čtrnáct let odbojného Boleslava I.
donutit k poslušnosti. Jako svoji „pojistku“ patrně
tehdy s sebou do Čech přivedl knížete Slavníka.
Více podrobností najdete v hypotéze J. Cinerta
(2008): „Odkud se vzali po
roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“ |
| 13 –
|
Praporec
čili korouhev – symbol držení léna – přísluší
pouze vladaři. To máme vedle Kosmy
(III, 8 a III, 15)
potvrzeno i zprávami dalších kronikářů: Mnicha sázavského
(k roku 1126) a Kanovníka
vyšehradského (k roku 1138
a 1140).. Předání léna z rukou římského krále či
císaře oprávněnému vladaři se tedy provádělo
symbolicky předáním praporce. Tak nutně musel proběhnout
i lenní hold Břetislava I. v Řezně roku
1041. Břetislav se zřekl svého léna, aby je následně přijal
z rukou krále Jindřicha III., jak to podrobně
popisuje B. Krzemieńska
(1999) v monografii věnované knížeti Břetislavovi I.
Proto nějakým moravským „údělníkům“ (B. Krzemieńska
1985, 2000) ani případným „následníkům“ (jakýmsi
vládním čekatelům) (L. Konečný
1997, 2005) do ruky rozhodně nepatří. Přesto oba
jmenovaní odborníci (a mnozí další) tvrdí opak.
Zcela evidentně nám tedy lžou. Postavy se štítem
a kopím s praporcem, vyobrazené na nástěnné
malbě ve znojemské rotundě, drží všechny v ruce praporec, jsou to tedy panovníci-vladaři,
držitelé léna,
i když někteří z nich postrádají atribut pláště
(P. Šimík 2001, s. 373-376;
týž 2004, s. 101, 104-105). Proč jim chybí plášť? To je
vysvětleno přímo v článku,
na nějž tato upoutávka odkazuje (tam viz obr. 2). |
| 14 –
|
Jde o legendu o poustevníku svatém
Ivanovi ze Svatého Jana pod Skalou (viz mapka)
(před rokem 921).
Je to jediný písemný pramen, v němž je Bořivoj
označen p ř í m o jako „kníže moravský“.
Nepřímo pak na několika místech v Kristiánově legendě,
kap. 2 (přemyslovská pověst,
Bořivojův křest, příběh
o Strojmírovi) (kolem roku 993). |
| 15 –
|
Stačí uchopit nějaký
příběh, v němž je použit obrazný
jazyk, kde se vyskytují nějaká podobenství,
kde je obsažena křesťanská
symbolika a pověřit jeho interpretací pražské
„odborníky“. Výsledek je zaručen, jak se můžete
přesvědčit na předloženém příběhu o Metodějově
proroctví z Kristiánovy legendy (D. Třeštík,
N. Profantová, D. Kalhous).
Podobně to dopadá
při jejich interpretaci některých křesťanských motivů z denárových
obrazů (J. Bažant) nebo námětů na artefaktech s křesťanskou
symbolikou (J. Sláma,
N. Profantová, J. Militký, D. Třeštík, P. Charvát). Za
naprostý vrchol
jejich dosavadního „vědeckého“ úsilí lze však
beze sporu považovat pohanský
výklad oráčské scény na malbě ve znojemské rotundě (viz např „Czech
šmejd roku 2000 české historické vědy“). |
| 16 –
|
Pokud byl kníže
Bořivoj Rostislavův syn
(a to nepochybně byl), pak je Kristiánova historka o jeho
křtu arcibiskupem Metodějem až v dospělém věku
s m y š l e n á .
To zcela přesvědčivě doložil D. Třeštík v naší
ukázce. |
| 17
–
|
Bořivoj byl kníže
moravský, jak víme z nejstarší staroslověnské
v Čechách sepsané legendy „O pustynnike
Ivaně“ (viz naše upoutávka 14) a tudíž byl pokřtěný hned v raném věku,
jak bylo tehdy na Moravě v knížecím rodu a mezi velmoži
obvyklé. Proč ho tedy Kristián
(kap. 2) nechává (znovu) pokřtít až v dospělém
věku? Logické vysvětlení D. Třeštíka
(2000, s. 30-31) najdete ocitované v komentáři k tabulce 3
(v části nazvané „Motiv“), na niž
tato upoutávka odkazuje. |
| 18
–
|
Podle I. stsl.
legendy (charvátská redakce) se Václav naučil písmu
slovanskému i latinskému dobře. V jihoruské
(Vost.) i severoruské
(Min.) redakci ho písmu slovanskému (po knězovu návodu)
dala učit jeho bába Lidmila.
Pak ho jeho otec Vratislav poslal na
Budeč, kde se učil písmu latinskému. Podle
legendy Crescente
(po roce 974) poslal otec Václava na
Budeč, „aby ho tam cvičil v žaltáři
jistý kněz, zvaný Učen“.
Také Gumpold (983)
napsal, že se malý Václav vzdělával na
Budči. Kristián
(993)
se od Gumpolda neliší (jméno kněze, stejně jako Gumpold, neuvádí, ač jej
nejspíš znal z Crescente), navíc, na rozdíl I. stsl.
legendy, Václava svěřuje Ludmile do výchovy až po
Vratislavově smrti (ovšem tehdy měl Václav již 26 roků
– viz „Průběžný věk
členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých
klíčových letech“). Podle Vavřince (Laurentia)
(1030) byl Václav dán vlastním otcem na učení věd božských. Ve II. stsl.
legendě (asi 1063), která je přepracováním Gumpoldovy legendy,
je navíc uvedeno jméno kněze, Učený,
podle Crescente.
Podle D. Třeštíka (1997, s. 364, 366) Václavova bába Ludmila
sídlila na Budči, na Tetín údajně odešla až po
Vratislavově smrti, po rozmíšce s vdovou Drahomírou.
To by znamenalo, že písmu slovanskému i latinskému učil
Václava na Budči ještě za Vratislavova života tentýž kněz, zvaný Učen
(Učený). Kde se ale ve středočeském vévodství (viz mapka)
kolem roku 902 z ničeho nic vzal takto vzdělaný a učený kněz, že
získal takové přízvisko? Nepochybně přišel z Velké
Moravy, byl to tedy moravský kněz. |
| 19
–
|
Dříve byly pochopitelně malby v rotundě.
Ta byla celá vymalovaná již za Břetislavovy správy Moravy někdy
v letech 1019-1034. Pražští „odborníci“, kteří se
stejně,
jako onen poněkud prostoduchý pivní skaut z obrázku, domnívali, že nejdřív musel Kosmas sepsat svůj libušopřemyslovský
mýtus (kolem roku 1120), aby pak následně
moravský údělník Konrád II. Znojemský teprve v roce 1134 mohl v rotundě
– v křesťanské kapli
– nechat namalovat obrazy s p o h a n s k ý m
námětem, tj. Libušino poselstvo a jeho
setkání s Přemyslem Oráčem ve Stadicích, by také sázku
prohráli, neboť se ve svém úsudku mýlili či možná
spíše se
mýlit chtěli (viz „Czech
šmejd roku 2000 české historické vědy“).
Skutečnost, že znojemské malby nejsou obrazovým přepisem Kosmou sestaveného příběhu,
ale naopak uměle vzniklý pohanský
libušopřemyslovský mýtus je Kosmovým svérázným
„popisem“ v jeho době
již dávno existujících maleb s ryze křesťanským
námětem (jak také jinak v křesťanské
kapli) z historie Velké Moravy a moravské církve, vyplývá
také mj. ze srovnání 3. pásu maleb s Kosmovým
textem v tabulce 2,
na niž tato upoutávka odkazuje. |
|
